Filmová technika není úplně moje parketa, pár poznámek ale mám. Pokud vím, tak stereofonní záznam zvuku ve filmu je spojen se zaváděním vícestopého magnetického záznamu zvuku namísto do té doby výlučného jednostopého optického záznamu zvuku.
Magnetický záznam se uplatňoval na širokém filmu 70 mm (který byl ovšem velmi omezen počtem kin i v době jeho vrcholu) v podobě šestikanálového záznamu zvuku na čtyřech magnetických stopách (dva a dva kanály spojeny na jedné stopě) a na kinematografickém filmu 35 mm v podobě čtyřkanálového záznamu zvuku na čtyřech magnetických stopách na pásu se zúženou perforací (tzv. Fox Hole Perfs) a v kombinaci se širokoúhlou projekcí systémem CinemaScope v poměru 1:1,55 (na rozdíl od poměru 1:1,35, který se uplatňoval u pásu s klasickou perforací a jednostopým záznamem zvuku optickým či kombinovaným optickým a magnetickým).
Prvním filmem s čtyřkanálovým magnetickým záznamem zvuku bylo pravděpodobně
Roucho z roku 1953. Mluvené slovo bylo přitom natáčeno ve stereu přímo kontaktně při natáčení filmu. Od toho se pro obtížnost a rušivé efekty později upustilo, natáčelo se proto mono a zvuk se panoramaticky směroval až při míchání (tzv. pseudostereo). V Československu byla první projekce CinemaScopu s tímto záznamem zvuku v kinu Květen v Praze (Vinohradská třída - Radiopalác) koncem roku 1956.
Prvním filmem natáčeným na Barrandově systémem CinemaScope byl v roce 1957 koprodukční
V proudech, ale česká verze zřejmě nebyla stereofonní, neboť za první český CinemaScope se čtyřkanálovým pseudostereofonním záznamem zvuku je uváděn film
Smrt v sedle. První český film natočený pravým stereem byla pravděpodobně
Rusalka.
V letech 1957-1981 pak bylo natočeno 138 československých filmů pro širokoúhlou projekci systémem CinemaScope, z toho 23 se čtyřkanálovým stereofonním zvukem (přesněji tříkanálový stereofonní zvuk za plátnem a monofonní kanál se zvukovými efekty v hledišti). Rychle mě teď napadá třeba film
Kdyby tisíc klatinetů. Zajímavé a současně smutné je, že se většina těchto československých technických klenotů nedochovala! I když mělo Československo velmi solidní množství asi 500 širokoúhlých kin (ne všechny však umožňovaly projekci sterefonních zvuků z magnetických stop), většina titulů se musela pro starší kina kopírovat na CinemaScope či dokonce jen na klasický formát (1:1,37) s jednostopým optickým záznamem zvuku. Právě tyto kopie se po dočasném zániku stereofonie v 60.letech promítaly v kinech a vysílaly v televizi (důvodem zániku sterea v kinofilmu byly náklady na vybavení kin, olupování magnetických stop, opotřebování magnetických hlav a zničení zvuku zmagnetováním). Následující léta se stále natáčely širokoúhlé CinemaScopy, ale zase už jen s jednostopým optickým záznamem zvuku. Dnes se díky edicím na DVD i některým televizím znovu vytáhly širokoúhlé kopie (některé televize je bohužel při vysílání hned zase ořezávají na televizní formát 1:1,78), ale mají monofonní zvuk z optické stopy.
A nyní ke stereu v dabingu. Nyní nedokážu doložit kde, ale četl jsem, že na stereofonní záznam zvuku, tedy stereofonní dabing bylo v roce 1960 připraveno i Studio pro úpravu zahraničních filmů. Dokonce snad byl v té souvislosti zmíněn režisér
Václav Kubásek. Už si ale nepamatuju na formulaci toho textu, zda to bylo psáno jako skutečnost nebo plánované přání. Nedivil bych se až tak moc, kdyby takový nějaký dabing skutečně vznikl, ale když přemýšlím o titulech, realizovaných na CinemaScope 1:1,55, zdá se mi, že všechny byly v našich kinech titulkované. A při dabování pro televizi (ať už na Barrandově nebo v ČST) už by to samozřejmě nemělo smysl. Také historické zmínky uvádějí jako první stereofonní dabing až film
Goya.
Tato kapitola už ale nesouvisí se stereofonií na kinematografickém filmu 35 mm, která mezitím zcela zanikla, ale na širokém filmu 70 mm, který nadále jako jediný (kromě některých případů na úzkém filmu 16 mm) používal magnetický záznam zvuku. Goya je zřejmě jediný film distribuovaný v Československu, který byl na 70 mm i 35 mm kopiích dabovaný (v ostatních případech byly oba typy kopií titulkované nebo 70 mm titulkované a 35 mm dabované - např.
E.T. - Mimozemšťan,
Starman,
V týlu nepřítele a další). Dabing filmu Goya natočil
K.M.Walló pseudostereem v Praze, míchalo se ve studiích DEFA v Berlíně, které byly vybaveny na výrobu i dabing 70 mm filmů.
I když jde o jinou kapitolu, zbývá ještě dodat, že návrat stereofonie do kinematografického filmu umožnil až systém DOLBY STEREO, který využívá stereofonního záznamu na dvou optických stopách, tedy s vyloučením nedostatků stop magnetických. První film v DOLBY STEREO byla v roce 1975
Lisztomania a v Československu v roce 1989
Masseba.
Do roku 1989 jsem stereofonní dabing nezaznamenal a podle roku výroby Masseby se zdá, že neměl důvod pro co vzniknout. Kromě již zanikajících kin 70 mm (v Praze poslední kino Alfa) nemělo Československo stereofonní kina. V roce 1991 uvedl Lucernafilm
Hvězdné války. Tisk kritizoval, že dabing nebyl proveden ve formátu DOLBY STEREO, byl tedy ještě monofonní. Lucernafilm odpovídal, že "
při pořizování dabingu nemáme možnost zachovat původní systém dolby-stereo, technické vybavení je nad současné finanční možnosti Filmového studia Barrandov" (kromě toho např. v Praze měly v té době DOLBY STEREO jen dvě kina!). Tedy asi oběcně - nebyl žádný stereofonní dabing před rokem 1991.
Zřejmě se to ale velmi rychlo změnilo, neboť od ledna 1992 se začaly objevovat dabované filmy v DOLBY STEREO. Podle premiér se zdá být chronologicky první
Policajt ze školky s premiérou 24.1.1992 (takže musel být nadabován už v závěru roku 1991), pak ještě v roce 1992 další filmy v pořadí
Střihoruký Edward,
Marta a já,
Vysoká hra patriotů,
Sám doma 2,
Tenkrát v Šanghaji a možná ještě nějaké další (všechny tyto dabingy vyrobilo
Filmové studio Barrandov Dabing). Možná někdo najde i něco dřívějšího, než je ten Policajt. Nemohu tedy (kromě filmu Goya na 70 mm kopiích) poskytnout úplně přesnou odpověď na první stereofonní dabing, ale alespoň jisté zúžení pro další hledání.
A ještě zbývá dodat, že jistou výjimkou v dějinách stereofonického zvuku ve filmu je ještě film
Fantazie z roku 1940, který měl zřejmě jako vůbec první film stereofonní čtyřkanálový záznam zvuku na magnetických stopách, stopy však nenesl obrazový pás, ale zvuk byl synchonizován ze samostatného pásu 35 mm s magnetickým polevem.