Nováková, Blanka:
ŽIVÝ DABING (Tisíc tváří televize, Pranorama, Praha 1983, s.54-57)
Co je to vlastně?
Marně listujeme ve filmové encyklopedii — příslušné poučení tam není. Heslo „živý dabing" není ani v moudrých knihách o televizi. Narazili jsme na záhadu, nebo ještě nebyl čas, aby se toto heslo pod písmenem „ž" objevilo? Podívejme se do zahraničních encyklopedií, třeba budeme mít štěstí tam.
Avšak ani tam nenajdeme heslo „live synchronisation — live dubbing", ač se tam pojem „live" objevuje ve spojitosti s televizí často. Zastaví se tedy naše pátrání po obsahu pojmu „živý dabing" s odkazem na to, že co nenajdeš v encyklopedii, marně hledáš? To jistě ne. Vždyť máme již dva záchytné body. Vysílat „živě" - tedy vyrábět pořad souběžně s časem, ve kterém se na něj divák dívá — tento pojem je spojen s počátky televizního vysílání a dabing je spojen s filmem.
Jde tedy o to, že už v počátcích televizního vysílání u nás se objevovaly na obrazovce filmy dabované. A že se jejich dabing pořizoval „živě" — tedy v okamžiku, kdy usedl divák k obrazovce. Ale co si pod tím slovem „živě" představit, po tolika letech a u procesu laikovi stejně až podezřele utajeného, jakým je výroba dabingu?
Že se vysílaly „živě" inscenace, zábavné pořady, zpravodajství — to je dostatečně známo, i to, že místem těchto krásně napínavých okamžiků televizní tvorby byla Měšťanská beseda ve Vladislavově ulici. Tam, kde kázal král Vladislav Jagellonský zřídit středem židovského hřbitova založeného již ve 13. století ulici, tam, kde později zaznívaly kroky Jana Nerudy — binokl na očích a v ruce hůl — tam se v průchodním domě postaveném v roce 1870 usídlil v 50. letech století dvacátého vynález nejmodernější — TELEVIZE. Uvnitř taneční sál, na dvoře domu pavlače. Ze sálu se vysílá a na pavlačích bydlí nájemníci, kteří ztrácejí nervy nad počínáním lidí z televize. Ale pro naše pátrání po obsahu pojmu „živý dabing" bude důležitá pavlač v 1. patře. Tam byla totiž v uvedené době promítací síň, snad jediná, kterou tehdy televize měla. Nadšenci, kteří v těch letech televizi rozjížděli — většinou lidé z filmu, rozhlasu, lidé techničtí, dramaturgičtí, tvůrci i organizátoři — poznali záhy po zahájení vysílání, že se v programu bez filmu neobejdou. A zjistili, že se na obrazovce za tehdejšího stavu techniky nedají přečíst podtitulky. Krátce, že se divákovi dialog musí donést k sluchu. Laskavý divák té doby si jistě vzpomene, že mu v televizi zpočátku předčítal titulky jeden hlas. A pod to šel zvuk z filmu. Mužský hlas, ženský hlas — to už byla rozvinutější forma interpretace zahraničních filmů. Filmy se půjčovaly z distribuce, často se kopie dovážela po dílech z biografu, kde se film ten večer promítal. Je znám dokonce případ, že se posel s poslednín dílem kopie zdržel u jakýchsi závor a v projektoru v Besedě se odvíjely do vysílání už poslední metry předchozího dílu, když posel dorazil do Besedy. Všechno se v pořádku stihlo, odvysílalo se bez pauzy. Mít tak dnes ty nervy! Divák doma v klidu sledoval film, netuše, co se děje v Besedě.
Je na čase promluvit o divákovi té doby, neboť se lišil od diváka dneška. Byl to divák začátečník. Ještě nevěděl, co všechno mu televize v budoucnu na obrazovce poskytne, zatím jenom slibovala, něco trochu předvedla. A také nevěděl, co s ním televize udělá. S ním, divákem. Ještě nevěděl, že přijde čas, kdy bude televizi kritizovat, horšit se na ni, chválit ji, vybízet ji hned k tomu, hned k onomu. Nevěděl, že přijde čas, kdy televize bude hromosvodem v okamžicích, kdy vznikne v rodině napětí, kdy bude mít potíže v zaměstnání, kdy dítě přinese ze školy poznámku. Nevěděl, že pro případ manželských bouří získal do bytu vybíječ blesků, který oddaně mlčí, když se mu spilá místo ženě. Jedno však měl divák — začátečník s dnešním divákem společné. Jakmile se jednou zadíval na obrazovku, byl ztracen. Už nikdy nevyhodí televizor z bytu, a ať se jeho poměr k televizi bude jakkoli měnit — vzhledem k věku, stavu napětí, ve kterém žije, návalu práce a nevím čemu všemu ještě — nevyhodí.
Je to jakési pouto našeho věku — pouto vzniklé z obdivu prvního diváka, kterému zasvítila v pokoji obrazovka velikosti dámského kapesníčku, na níž poznal tvář známého herce. Snad sám fakt, že na obrazovce něco bylo, hýbalo se to, mluvilo to - vyvinul v prvním diváku jistou něhu, vzniklou patrně z toho, že je přítomen něčemu novému. Krátce divák byl laskavý, shovívavý a nadšený a odpouštěl i tehdy, kdy si sami televizní pracovníci mysleli, že se nezdar odpustit nedá, i když šlo někdy jenom o nezdar zaviněný rozmarnou technikou.
Proč tolik povídání o divákovi. Za prvé proto, že televize bez diváka — to je kapr bez vody, a za druhé proto, že pro tohoto diváka, který televizi tolik fandil, chtěli pracovníci tehdejšího filmového vysílání přece jenom zahraniční film ozvučit úplněji než několika hlasy a původním zvukem. Výroba dabingu natáčeného klasickou cestou tehdy trvala týdny. Neměli ani laboratoře, ani natáčecí studio pro dabing, ani vlastní střižny a mnoho dalších náležitostí. Proto vznikla myšlenka vysílat dabing živě.
Máme přece Pavlač — tedy projekci v Besedě na pavlači - máme originální kopii, originální dialogovou listinu, tak co nám chybí? Dabéři — herci, kteří dabují. Ti jsou v Praze znamenití. Režiséři — kteří se tohoto úkolu neleknou - ti byli získáni. Napřed jeden, pak další. Kdo to bude organizovat — produkční pracovníci — pár nadšenců se našlo. Tak začneme, ne?
Tam v Besedě na Pavlači si odbýval první kroky živý dabing - tam se zkoušel. V podvečer museli dabingoví pracovníci Pavlač vyklidit, neboť se tam připravovaly Televizní noviny. Ale jinak se pracovalo v této projekci od rána od 7 hodin do půl desáté - někdy celé odpoledne, někdy v noci po představení. Režisér dabingu, příslušný počet pražských herců, kteří kromě uměleckých předpokladů k vytvoření role museli mít ještě jeden nezbytný předpoklad: volno večer v den vysílání. Případně i odpoledne předtím na generálku. Nebo alespoň hrát divadlo jen do začátku vysílání a pak mít volno. Produkční pracovali jako experti v kombinačních technikách. Když nastala v divadle změna, pak byla jen dvě řešení. Buď rychle záskok jiným hercem, který je ten večer volný a naučí se to, anebo koupit v divadle celé představení ...
Režisér měl tehdy na přípravu českého znění zhruba týden až deset dnů. Pracoval v projekci na úpravě synchronních dialogů, potom doma u psacího stolu. I když snad tehdy neměla příprava dialogů všechny znaky maximální úpravy, zejména dokonalý vnitřní synchron, který by vyžadoval delší práci s obrazem na střihačském stole - jedno měly tehdejší úpravy dialogů společné: vysokou hodnotu literárního i dramatického dialogu.
Zhruba týden se pak na Pavlači zkoušelo s herci. Herci měli na uších sluchátka, slyšeli zvuk svého protějšku, který dabovali, v ruce dialogovou listinu a tak se piloval synchron, výraz, souhra s partnerem. V den vysílání byla ve studiu „A" generálka, ve složitých případech i dvě, po generálce chvíli pauza, sebrání sil, poslední pokyny. Tak zlomte vaz a večer přijďte všichni. Opravdu přišli a před vysíláním v Besedě, později ve studiu Skaut, několikrát dokonce v rozhlasovém studiu v Karlíně rovnali svoje dialogové listiny. Neboť nemít je řádně srovnané, pojištěné, aby se nerozsypaly, nebo je mít zpřeházené, se rovnalo katastrofě. A to je všechno? Ne, zdaleka ne. Vždyť při živém vysílání musíme pořídit i ruchy. A tak někde v jiném koutě studia je rozložen ruchařský štáb, a zatímco herci budou synchronně mluvit dialog, ruchaři budou postavy, které vidí před sebou na monitoru, „ruchat". Budou s nimi synchronně chodit, bouchat do stolu, střílet, a bude-li třeba i bojovat šavlí.
V režii budou při vysílání režisér, zvukař a hudební režisér. Ti budou k dialogům a ruchům ze studia míchat hudbu a z toho vznikne výsledný zvuk, který diváci uslyší doma. Hudební režisér totiž musel k vysílanému filmu vyrobit hudební pásy. Tedy z archivní hudby, případně z hudby filmu, který se vysílal a která byla technicky použitelná. Toto trio v režii se bude devadesát minut dorozumívat jakousi mimikou a zkratkovitou řeči s herci ve studiu. Svět přestal na 90 minut existovat — režisér a jeho spolupracovníci žijí s filmem na monitorech, s herci ve studiu. Prožívají s nimi úzkost, když někdo něco nestačí, vynechá, zapomene. Nebo řeší okamžitě situaci, která nastala vynecháním techniky. Ti lidé ve studiu i v režii a techničtí pracovníci kolem vytvoří na 90 minut něco jako závodní tým, který projíždí všechna úskalí filmu jako nebezpečné zatáčky na autodráze. Od okamžiku, kdy se studio vyjede do vysílání, až do chvíle, kdy zvukař vyjede závěrečnou hudbu filmu a hlasatelka ohlásí — také živě ze studia — např.: „Sledovali jste v českém znění sovětský film Serjožka". To si všichni vydechnou. Proč se zmiňujeme o Serjožkovi? Abychom připomněli, že živý dabing dělaly i děti a chlapec, který tehdy mluvil Serjožku, je dnes herec a zkušený dabér. Sotva tenkrát tušil, na jak tenkém ledě se pohybuje. Hlavně, že se neutopil.
Živý dabing měl zvláštní atmosféru. Byl československou specialitou. Nikde jinde dabing tímto obdobím neprošel. Jenom televize NDR vysílala jednou dabing živě. Nastudovala ho tam s německými herci režisérka pražské televize. Bylo to v roce 1962. Ano, po vysílání seriálu Vzpoura svědomí z produkce televize NDR u nás. V hlavní roli E.Geschoneck a Inge Kellerová. Už tehdy se vědělo, že seriály budou mít v televizi úspěch, že budou diváka zvlášť poutat. Tento poutal po zásluze. Zpracoval náročné a potřebné téma uměleckou formou.
Že si troufneme vysílat jeho české znění živě, 5 týdnů za sebou, během nichž se před mikrofonem vystřídalo 170 postav, to se ani nám, kteří jsme to tehdy dělali, nechce dnes věřit. Mít tak dnes ty nervy, herci tolik času a všichni společně tolik fandovství. Fandit tak jeden druhému a umět tak podržet, když studio vyjede do vysílání.
Po odvysílání posledního dílu se profesoru Miloši Nedbalovi a Viole Zinkové i všem českým dabérům dostalo od německých představitelů zvláštního uznání. Byli totiž v Praze přítomni vysílání posledního dílu a nechtěli věřit, že to bylo živé vysílání.
Samozřejmě — stíny a nedostatky této metody vysílání dabingu se časem setřely. Zapomenuty jsou i neúspěchy, které zákonitě také byly.
Ale nelze zapomenout, že takto „živě" dabovali filmy pro diváka lidé nadšení, talentovaní a hodní obdivu. Svým hereckým kolegům vzdal po vysílání filmu Macbeth poklonu Vítězslav Vejražka, který tehdy živě mluvil Orsona Wellse v roli Macbetha, když řekl: „
Hluboce se všem, kteří dělají živý dabing, klaním. Je to dřina". Ano, byla to dřina, ale jsme rádi, že jsme byli u toho. A jestli někdo bude jednou to chybějící heslo „živý dabing" pro encyklopedii psát — ať se tam o tom zmíní.
P.S. Historik: oním prvním režisérem dabingu v ČST Praha byla právě autorka článku, Blanka Nováková, získaná z filmového dabingu - Studia pro úpravu zahraničních filmů. Byla to také ona, která s německými herci režírovala jediný východoněmecký živý dabing. A byla to i ona, kdo později režíroval německý dabing českého seriálu Nemocnice na kraji města.
. A to si to jenom představuju, což teprve to na vlastní oči nebo na záznamu vidět