Filmová práce. Ročník II. 1946. Č. 44. 2. prosince 1946, s. 4 píše:
OLDŘICH KAUTSKÝ
NEPŘEKROČITELNÉ HRANICE UMĚNÍ A TECHNIKY
Otázka dubbování cizích filmů opět živá
Problém dubbingu je starý jako zvukový film. S příchodem zvuku vyskytly se pochyby o tom, má-li být film překládán zvukově do cizí řeči. Umění po výtce mezinárodní ztratilo svůj internacionální ráz. Je sice pravda, že mnohým prospělo ve studiu cizích řečí a jiné k němu přimělo. Ale tento detail je skutečně vedlejší. Jde spíše o to, do jaké míry by mohl dubbing filmovému dílu prospět a jak by je mohl ochudit o umělecký čin.
Česky mluvící cowboyové byli pro smích
Přiznám se bez mučení, že jsem byl vždycky zásadně proti, a to z důvodů čistě estetických. Jenže to už je v povaze umění, že dobou mění svou tvář, a kromě toho filmová technika se vyvíjí tak rychle, že může lehce postavit na hlavu včera platné zásady. Proto příklady dubbování, jež jsme viděli na našich plátnech, nejsou nám po stránce estetické vůbec směrodatné. Máme ještě v živé paměti počeštěnou cowboyku
[patrně film Stezka smrti nebo Hrdina prérie - pozn. JN], kde věty jako „co vás vede, šerife“, nebo „hrom do toho, Bucku, to jsem věru nečekal“ vzbuzovaly u všech diváků bez výjimky salvy smíchu. Vážnější záměr byl již s
Amokem, ale výsledek tentýž.
Technika za tu dobu ušla hezký kus cesty, a možnosti dubbování jsou dnes daleko přijatelnější, ale opět jen po té technické stránce. Z estetických důvodů budu se stále stavět proti němu.
Chaplin chce mluvit česky
Pan Lucien Vittet řekl filmovým novinářům před odjezdem do Cannes, že bude nutno jednou uvažovat a zčešťování francouzských filmů, a uváděl proto starý důvod: jak k tomu přijdou lidé, neznalí cizího jazyka, aby ztratili velkou část uměleckého požitku? Ústřední ředitel československého filmu po příletu z Ameriky řekl nám také zajímavou poznámku. Charlie Chaplin prý je pro dubbování svého filmu nebo aspoň pro jeho částečné zčeštění, aby každý divák porozuměl postulátu, který autor považuje za nejdůležitější. Na obavy Ing. Linharta, že zásah jiného herce rozmělní dramatický účin Chaplinových slov odpověděl autor, že mu jde spíše o účin myšlenky, než dojem estetický.
Z toho všeho je patrno, že dříve či později opět nastanou rozpory o oprávněnost dubbingu. Aby byly zváženy všecky zkušenosti, posloužím ještě několika příklady, pro i proti, než přistoupím k přesné formulaci své zásady proti dubbování filmů vůbec.
Česky mluvené Guitryho komentáře
Měli jsme tu dva případy dubbování, proti nimž není možno pojmout výhrady, Oldřich Nový mluvil překlad
E. A. Saudka k filmu Saši Guitryho
Historky Elysejských polí. Český herec dovedl tlumočit výraz herce francouzského a byl v tom podporován výtečným překladem. Ale Guitryho filmy byly rázu výjimečného. Třebaže okouzlily snoby, považovali jsme je vždy za výjimku z pravidla, za filmovou tvorbu na scestí. Spíše než filmy, byly to monology s doprovodem pohyblivé fotografie.
O. Nový tedy nahradil pouze jeden komentář druhým. Nešlo o film v pravém slova smyslu, se vší bohatostí psychologické odlišnosti jednotlivých herců. Druhým případem byla
Sněhurka a sedm trpaslíků, také opatřená skvělým překladem E. A. Saudka. Zde se však nedošlo k nijakému zcizení hereckého projevu. Kreslený film je umělecká fikce, ani trochu se neopírající o živé herectví, sloučené s obrazem. V Americe byl kreslený film opatřen mluvou amerických herců, tady projevem herců našich. Tam i zde došlo k synthesi hereckého projevu a visuálního účinu něčeho, co s psychologií herecké práce nemá nic společného.
Herec jen loutkou v dubbovaném filmu
Skutečný přiklad dubbingu je dán hraným filmem, v němž vystupuje několik lidí, a v němž hlas je neodlučitelný od mimického projevu. V Italii měli jsme možnost shlédnout několik dubbovaných filmů se synchronisační technikou skutečně překvapující. Všecko v nich bylo dokonalé. Bylo dbáno na to, aby i barva hlasu italského herce odpovídala barvě hlasu Američana, i kde šlo o herce celkem neznámého. Za okupace jsme však viděli několik německých adaptací filmů amerických, kde Akim Tamiroff mluvil hlasem téměř diskantní výšky, a promlouvala-li Greta Garbo v Mamoulianově Královně Kristině kontraaltem, nemohla ještě přesvědčit diváka kadencí své věty. Vždycky zde něco skřípalo. Vždycky šlo o technický podvod na umění. Mnohem horším příkladem však mohu posloužit, připomenu-li několik italských filmů, dubbovaných do němčiny. Tam jsme viděli práci ledabylou, slovo se neshodovalo s obrazem a dubbing dělal dojem špatného loutkového divadla, kde loutkovodiči naprosto nezáleží na tom, co říká loutkoherec, abych se vyjádřil hantýrkou odborníků.
Technická dokonalost není všechno
Bylo by možno namítnout, že všecko nakonec závisí na technické stránce dubbování. Jsem však na pochybách, měli-li bychom dnes tolik času a lidí, aby se věnovali dubbování, a nepostrádali je jinde. Ale i při nejdokonalejším technickém zpracování ztratí umělecké dílo mnoho. S estetického hlediska je nutno postavit se proti principu dubbování, protože hlasová část hereckého projevu je neodlučitelná od jeho výrazu mimického. Zázraky techniky ve filmu, jako zadní projekce, stylisace obrazu i zvuku, jeho umocnění do onoho stupně dramatické účinnosti, jako ve dvojím konci filmu Pouto nejsilnější, tyto zázraky lze umělecky zvládnout. Nalepovat však hlas jednoho herce na obraz herce druhého, když výběr vhodných partnerů bude vždycky velmi omezen typovou odlišností je hříchem proti herecké psychologii. U nás, kde příliš neoplýváme dobrým hereckým materiálem, a kde soubor filmových herců je jen nepatrným zlomkem počtu herců zahraničních, by byly výsledky přímo katastrofální. A to ještě neuvažujeme o chybě, kterou jsem vytýkal italským mistrům dubbingu i při jejich vysoké technické úrovni. Bylo zapomenuto na národní odlišnost mimického projevu. Kdo viděl francouzské filmy, dubbované do italštiny, a americké filmy, dubbované do italštiny, lehce pochopí, oč jde. Románské národy mají zcela jiný způsob mimického projevu, než Anglosasové nebo Slovani. Mají gesta nám naprosto neznámá a nepochopitelná. K nim přidané slovo v nerománském jazyce působí jako špatně nalepená viněta.
Máme herce pro dubbované filmy
Odpůrcům dubbingu je často vytýkáno z řad většiny diváků, že ovládají cizí řeč dovezených filmů a proto nepřejí neznalým řeči stejný požitek. Tento hlavní argument popírá současně uváděný švédský film Slovo. U nás nerozumí švédštině prakticky téměř nikdo. A přece každé slovo tohoto ideově sporného, ale umělecky vysoce cenného filmu má svou srozumitelnou funkci, protože je říkáno výtečnými herci. Pojmově je mi neznámé, ale dramaticky je silné ve způsobu, jakým je vyřčeno, natolik srozumitelné svým důrazem a barvou, že mi k němu stačí dobrý překlad titulku, je-li to ovšem skutečně dobrý překlad. Tento film mi připomíná příhodu z války. Poslouchal jsem s několika přáteli rozhlas, a při neschopném hledání londýnské stanice zachytili jsme monolog švédského herce, z něhož jsme nerozuměli ani slovu. A přece jsme byli otřeseni nádherou hereckého projevu a tušili jsme, že jde o monolog milujícího muže nad mrtvolou ženy. Možná, že šlo o něco zcela jiného, ale na onen umělecký požitek nezapomenu nikdy. Tvrdím proto, že herecké umění je tak velké, aby mohlo poskytnout s dostatek krásy i tehdy, když v cizím filmu nerozumím každému slovu. Hledejte u nás herce, kteří by nahradili zvukovou formu projevu Jeana Gabina, Nikolaje Čerkasova, Mickey Rooneye a Viktora Sjöströma, uvádím-li jen namátkou několik z armády herců, kteří nám již poskytli tolik nadčasových, věčně trvajících dojmů.
Dojde-li však někdy k dubbování v češtině, až budeme mít dosti času a sil, kterých na to můžeme postrádat, pak nechť je uváděn film v originální versi vedle filmu dubbovaného. Uvidíme potom, který způsob vyhraje spravedlivě svou při.