Jaroslav Svára

[Historik]

Jaroslav Svára.jpg (22.75 KiB) Zobrazeno 5242 x

JUDr. Jaroslav Svára (používal též pseudonym V.Vrána)
Narozen: 8.4.1902
Zemřel: ?
Povolání: právník, advokát, publicista, autor námětů, libretista, textař, scénárista, dramaturg, režisér, překladatel z angličtiny, francouzštiny a němčiny, úpravce pro titulky a dabing, filmový technik a dabingový režisér.

Již za právnických studií hrál epizodní role v českých filmech (např. Za svobodu národa), poté působil jako filmový právník (m.j. jako soudní znalec patentního soudu pro obor filmu, kinematografie a zvukové technicky, zvláště ve věcech literárních a scénických), od roku 1938 vedl též advokátní praxi. Ještě v němém filmu se věnoval překladům a dramaturgickým úpravám textů pro mezititulky zahraničních filmů. Na začátku zvukové éry filmu podnikl v roce 1928 studijní cestu do Hollywoodu, kde m.j. pracoval v reklamním oddělení společnosti Metro-Goldwyn-Mayer. Jeho představy o natáčení českých verzí filmů v Hollywoodu, o kterých debatoval s tam žíjícím českým hercem Rudolfem Myzetem a dalšími vlivnými osobnostmi, zřejmě přispěly v srpnu 1929 k natočení zřejmě vůbec prvního filmu, z něhož zazněla čeština, krátkého propagačního filmu Universalfilmu Pozdrav Československu. Po návratu do vlasti pokračoval už ve zvukovém filmu v překladech a úpravách textů pro podtitulky zahraničních filmů a postupně mu byly svěřovány nejvýznamnější filmy v distribuci. Pro němá kina také upravil první český mluvený film Když struny lkají. Okrajově se věnoval i českému filmu, byl autorem nebo spoluatorem námětů, libret a scénářů hraných filmů Děvčátko, neříkej ne!, Manželství na úvěr, Ze světa lesních samot, Písnička z tvého srdíčka a i režíroval českou verzi česko-německého filmu Tisíc za jednu noc. Psal také slovní doprovody k českým dokumentům. Ve filmových časopisech také hojně publikoval o filmu, zejména o technických otázkách zvukové složky filmu a o Hollywoodu, který měl možnost osobně poznat. Na začátku 30.let se začal podílet také na českých vložkách v německých filmech a posléze na českých verzích zahraničních filmů. Zprvu šlo o komentářové dabingy dokumentárních filmů, později i dialogové dabingy hraných filmů. K některým dokumentům i sám namluvil slovní doprovody. Ačkoliv právě jeho dabingy byly ve filmových časopisech chváleny a patřily tak zřejmě k nejlepším, on sám se stal v 30.letech kritikem této úpravy cizojazyčných filmů.

Jeho osobní podíl na výrobě dabingů byl zřejmě značný. Pod označeními "česká úprava", "česká synchronisace", "režie české verse" apod. se zřejmě skrývala nejen samotná režie, ale také úprava textu, překlad a v některých případech i montážní práce (střih) a práce laboratorní. Vzhledem k neúplnosti informací jsou tyto práce uvedeny níže pod souhrnným označením "česká úprava". Většina jeho dabingů zřejmě vznikla v ateliérech AB, zprvu na Vinohradech, později už na Barrandově, ale také v jiných studiích, včetně zahraničí.

Česká úprava:
1942 Ženy cizích národů
1938 Boj o Himaláje
1938 Kocour v botách (+ překlad)
1934 Cesta kolem světa za 80 minut
1933 S kamerou nad zemí a pod mořem
1932 Dassan - osmý div světa
1930 Na lovu tygrů v Indii (+ střih)

V českém znění:
1938 Boj o Himaláje
1934 Cesta kolem světa za 80 minut
1933 S kamerou nad zemí a pod mořem

[Historik]

Dr. J.Svára: Dubbing zklamal!

Sledujeme-li zprávy ze zahraničí o současném stavu dubbingu — t. j. dodatečném opatřovaní zvukových filmů jinou řečí než v jaké byly natočeny — vidíme, že je všude na ústupu, poněvadž — zklamal.
V Itálii, kde je zákonem nařízeno, že zvukové filmy se smějí předvádět pouze v italské řeči, dubbing se provádět musí — ale provedení filmů je tak ledabylé, že naše obecenstvo třeba i na vesnici by podobné nesouhlasné záznamy zvuku a obrazu, jaké se provádějí v Itálii pod jménem dubbing — vypískalo.
Ve Francii se smějí předvádět filmy v jiné než francouzské versi pouze v 10 biografech v celé zemi. Tu se rovněž musí dubbovat; děje se tak již dokonaleji než v Itálii, ale počet dublovaných filmů neustále klesá.
Příčina, proč se až dosud dubbing v těchto zemích udržel, je jednoduchá: film není tam předmětem takového zájmu jako u nás — je jen zábavou, stojící daleko za divadlem, revuí, kabaretem a varietem.
V Německu, kde vlastní byl dubbing prováděn nejpečlivěji, nastalo v poslední době úplné rozčarování. Dubbing nesplnil naděje, které se do něho kladly a to ani po umělecké ani po obchodní strance — a tak nastal nezadržitelný pokles a úpadek všech dubbovacích systémů. V Berlíně se premiéry cizích filmů hrají nejdříve v původní versi a pak teprve v dubbované — byla-li vůbec pořízena — načež následuje uvedení dubbované verse na nejodlehlejší venkov.
Uměleckých příčin neúspěchu dubbingu je tolik, že by zabraly samostatný článek. Přívrženci dubbingu tvrdí mimo jiné, že na divadle se hraje Shakespeare nebo cizí opery česky a proč prý by to nešlo ve filmu? Divadlo a film je však takový protitlak, že odpověď je jasná: právě proto, že obecenstvo v divadle vidí namalované kulisy a ví, že slyší Mařáka nebo Štěpánka, nenamítá nic proti tomu, když zpívají nebo mluví své cizí role česky. Ale na filmu obecenstvo vidí cizí herce a skutečné cizí prostředí a tu by jistě se smíchem přivítalo češtinu linoucí se z úst Posledního mohykána něho Jindřicha VIII.
Pro naše poměry musí být směrodatné pouze toto stanovisko: nesmíme podnikati něco, co už všude jinde bylo opuštěno jako nevýnosné a ztrátové, neboť naše půjčovny nesmějí zapomenout na jedno: cizí filmy, exploitované u nás, nesnesou již dalšího zatížení nákladem za dubbing, který v opravdu dobrém, nikoliv však ještě v stoprocentně bezvadném (což je nemožnosti!) provedení přijde celkem na 70.000—80.000 Kč.
Obchod dosažený na česky dubbovaný film by dnes nijak neodpovídal tomuto zvýšenému nákladu — a na německy dubbovaný film? Každý německý kinomajitel odmítne podobnou náhražku, poněvadž má na výběr dosti pravých německých filmů!
Zdůrazňuji: slabému cizímu filmu se dubbingem neprospěje a dobrý cizí film dubbing nepotřebuje, jak dokázaly úspěchy francouzských a anglických filmů v poslední době. Dubbing u nás musíme proto co nejrozhodněji odmítnout jako nejvýše neužitečné, ba dokonce škodlivé zatížení celého našeho filmového podnikání!

Filmová politika, 3, 2.2.1934, s.2.

[Newmy]

Jen dodám celkem užitečnou věc, že uvedený článek o dubbingu byl vydán (napsán) začátkem roku 1934. Škoda, že se nedozvíme i pozdější názory pana Sváry na dabing, např. po Sněhurce.

[Historik]

... u prvního článku doplněna přesná citace a zde ještě jiný jeho zajímavý článek, tentokrát o titulkování zvukových filmů v raném období zvukové éry filmy, tedy vlastně o podtitulcích, které na rozdíl od předcházejících mezititulků němých filmů vyžadovaly vyvinutí nových technologických postupů:

Dr. J.Svára: Technika zvukových titulků

Snad žádný divák si neuvědomí, když sedí v kinu a dívá se na zvukový film s titulky, kolika rozmanitých technických úkonů bylo třeba, aby se titulky dostaly do filmu vůbec a zvláště na správná místa.
Nejdříve promluvím o zahraničním způsobu práce, když je po ruce negativ filmu. Jedním z nejčastěji používaných systémů práce, je práce s tak zv. šablonou. Nejdříve se na normální kopii filmu označí s pomocí zvukového odposlouchacího stolu místa, kde začnou titulky a kam až budou vkopírovány. Zde právě se děje nejvíce chyb, poněvadž tyto práce provádí personál neznalý češtiny a vyměřuje délky titulků buď příliš dlouhé nebo nejčastěji velice krátké, takže titulek není možno přečísti - nehledě k tomu, že titulek bývá vůbec špatně umístěn, (na př. dříve nebo později, než zazní přeložený dialog).
Pak se vezme čistý film (blank) a od pevně stanoveného začátku každého dílu, (startu) se odvinuje právě tolik, kolik činí vzdálenost mezi počátkem a prvním titulkem. Dojde-li se k titulku, nalepí se na onen blank negativ titulku a když je titulek u konce, pokračuje se opět s blankem až do konce dílu. Tak vznikne co do metráže úplně stejný pás filmu jako původní film, skládající se z blanku a titulkového negativu a to je právě ta, t.zv. šablona.
Šablona se nyní vloží současně s negativem filmu do kopírovacího stroje a vznikne tak kopie, která má tam, kde byl v šabloně blank, čistý obraz a tam, kde byl v šabloně titulek, titulek v obraze. Přes všechnu péči se stává, že titulky nejsou nikdy ostré, poněvadž paprsky ze světelného zdroje dopadají teprve přes šablonu a negativ na positiv, scény bývají zamžené, poněvadž blank není nikdy absolutně čistý a titulky se někdy pohybují, poněvadž kopírka táhne jen s námahou tři filmové pásy (šablonu, negativ, positiv) najednou, poněvadž je zařízena jen na dva pásy (negativ a positiv).
Nyní užívají v zahraničních laboratořích zlepšeného systému umísťování titulků a to promítáním do negativu. Tento postup práce representuje stroj Francouze Debriea, označený „Matipo T“. Kopírkou prochází negativ, který má v určitých místech značky. Projde-li značka kontrolním přístrojem, promítne se do negativu titulek, zachycený ne na titulkovém negativu dlouhém podle toho jak toho titulek vyžaduje, nýbrž pouze na jednom filmovém okénku. Je to tedy jakási zjednodušená šablona, která má jen tolik titulkových okének, kolik je titulků. Mezi těmito titulky je vždycky jedno okénko volné pro pohyb v kopírce, ale celek je přece jen značně kratší - nějakých 10 metrů proti dřívějším 2500.
Laboratoř A-B je taktéž vybavena podobnými stroji tohoto moderního systému a opatřuje prozatím cizojazyčnými titulky české filmy pro cizinu.
Zdejší filmové laboratoře pracovaly až dosud nejobtížnějším způsobem ze všech - t. j. dublováním. - Příslušné partie původní kopie, kde se měl zakopírovati titulek, se z kopie vystřihly, z positivu se zhotovil negativ (dubleta), do tohoto negativu se teprve umí¬stil fotografickou cestou titulek, načež se ony části s titulky zalepily do kopie. Je na bíledni, že obtíže vyskytující se při této práci byly obrovské - zvuk i obraz dublet musily být naprosto shodné s kopií a slouží jen ke cti našim laboratořím, že obstály vždy čestně v této práci, k níž měly v poměru proti snadné zahraniční práci daleko menší čas k odvedení svěřeného úkolu. Obtíže se ještě zvyšovaly nepříznivým stanoviskem biografů k tomuto druhu práce a půjčovny i laboratoře se pak ocitaly v málo záviděníhodné situaci.
Poslední novinkou v tomto oboru je metoda norského vynálezce L. Eriksena, který na ní pracoval hned od počátku zvukového filmu. Do původní kopie (positivu) se umísťují bez rozstřihování (a také bez dublování) suchou cestou titulky, které jsou čitelnější než titulky zakopírované v cizině, poněvadž odsunutá emulse filmu vytvoří kolem písma nepatrný stín, umožňující čitelnost titulku nejen na bílých plochách, ale i dokonce na úplně čistém (beze scény) blanku!
Musím ještě podotknouti, že o mnoha technických detailech nebylo mi možno se zmíniti v rámci tohoto článku, kde jsem se snažil alespoň v hrubých rysech nastíniti postup práce při pomocném, ale nikoliv bezvýznamném odvětví filmové výroby.

Film, 7, 1.7.1932, s.2.